o kepele Beatles
21. 2. 2008
Beatles
jsou největší a nejvlivnější skupinou v historii populární hudby. Během pouhých
8 let společné činnosti stihli Lennon a McCartney složit některé z vůbec
nejpamátnějších melodií 20. století. Stačí připomenout "Yesterday", "Michelle",
"Hey Jude" nebo "Fool On The Hill". Také z komerčního hlediska nemají na světě
konkurenci - celosvětový prodej nahrávek Beatles se odhaduje na neuvěřitelnou 1
miliardu kusů! Dalším ojedinělým rekordem je umístění pěti singlů na čele
americké hitparády 31. března 1964 (na prvních pěti místech figurovaly "Can't
Buy Me Love", "Twist And Shout", "She Loves You", "I Want To Hold Your Hand" a
"Please Please Me"). Ve své kariéře pokládali jeden základní kámen rocku za
druhým: prosadili model rockové skupiny bez dominantního zpěváka; už od začátku
natáčeli celé desky a ne jen singly, jak tomu bylo dříve zvykem; do své hudby
přetavovali podněty z ostatních žánrů i kultur; přestali hudbu chápat jako
pouhou komerci; pouštěli se do experimentování s možnostmi nahrávacího studia;
ovlivňovali své fanoušky i v oblékání a módě (a délce vlasů!); jako první začali
koncertovat na obřích fotbalových stadionech, atd. atd.
Historie Beatles je poměrně známá,
a proto jsem se zaměřil hlavně na jejich začátky a na pozadí rozpadu skupiny v
roce 1970. Od věci však není ani pozdější sólová kariéra Johna Lennona (byl
jediným Beatlem, který na svých sólových albech dosahoval stabilně umělecké
úrovně společných nahrávek), takže jsem sestavil i samostatnou stránku s jeho portrétem. Pro
podrobnější seznámení s nepochybně zajímavým příběhem legendy Beatles doporučuji
především vynikající biografii Antonína Matznera "Beatles: Výpověď o jedné
generaci" z r. 1987 (v r. 1998 vyšlo druhé vydání).
Počátky Beatles sahají do roku
1957(!), kdy do Lennonovy středoškolské kapely Quarryman přišel McCartney,
hrající tehdy na kytaru a piáno. O rok později se přidal teprve patnáctiletý
Harrison, který s nimi začal vystupovat na školních večírcích a podobných akcích
a zapsali se do povědomí vznikající liverpoolské scény. Po vzoru amerických
r'n'r kapel si změnili název na John And The Moondogs, který potvrzoval
Lennonovo dominantní postavení (však byl také nejstarší). V té době přišli o
baskytaristu a na neobsazené místo přijali Lennonova spolužáka z výtvarné
fakulty Stuarta Sutcliffa. Ten se později stal autorem názvu The Silver Beetles
(podle skupiny Buddy Hollyho Crickets - cvrčci), který Lennon později upravil na
Beatles. Sestava se ustálila po příchodu bubeníka Peta Besta. V tomto pětičleném
obsazení obehrávali v Liverpoolu oblíbené skladby svých amerických vzorů Everly
Brothers, Presleyho, Chucka Berryho, Buddy Hollyho a dalších.
V r. 1960 se jim podařilo vyjet do
Hamburku, kde hráli půl roku po obskurních nočních klubech v zábavné čtvrti
St.Pauli. Po návratu si sjednali angažmá v hudebním klubu Cavern, kde pravidelně
vystupovali, tříbili repertoár a získávali další příznivce. V r. 1961 vyjeli do
Hamburku podruhé, aby tam doprovázeli tehdy slavného britského rockera Tonny
Sheridana. Ten jim umožnil seznámit se také s nahrávací technikou (ještě dost
primitivní) a natočit několik skladeb včetně "My Bonnie". Tato nahrávka
zapříčinila, že se o Beatles začal zajímat Brian Epstein, v té době seriózní
vedoucí seriózní pobočky otcovy sitě prodejen desek s vážnou hudbou a jazzem.
Když se mladí zákazníci začali shánět po singlu "My Bonnie" (vyšel jen v
Německu), Epstein neváhal a šel si skupinu do "Jeskyně" poslechnout. Zalíbila se
mu jejich živelnost a vitalita a 24.1. 1962 se stal jejich manažerem s 25%
podílem z honorářů. To už s nimi nehrál Sutcliffe, který zůstal v Hamburku (o
rok později zemřel na mozkový nádor). Zastoupil ho McCartney, který se hladce
přeorientoval na baskytaru. Po roce usilovného shánění vydavatelské smlouvy
uspěl Epstein u malé značky Parlophone spadající do koncernu EMI. Řídil ji na
svůj věk ostřílený producent George Martin, který si Beatles poslechl a po
počátečním váhání s nimi podepsal smlouvu. Ještě předtím si však vymínil výměnu
Pete Besta, který podle něj nehrál na patřičné úrovni - tak se do Beatles dostal
Ringo Star (přišel z respektované liverpoolské skupiny Rory Storm And
Hurricanes).
První nahrávkou se stala "Love Me Do", kterou už složili Lennon s McCartneym,
ale při nahrávání jim musel Martin notně pomáhat. Po Epsteinově chytré kampani u
rozhlasových diskžokejů se skladba prosadila a na sklonku roku obsadila 17.
příčku britské hitparády. Po druhém singlu "Please Please Me" (po jehož natočení
Martin prorocky prohlásil "Chlapci, právě jste natočili svůj první No.1 hit")
následovala celá deska Please Please Me (nahraná za
jediný den!), na které se střídaly vlastní skladby (vedle zmíněných singlů např.
"I Saw Her Standing There" nebo "P.S. I Love You") s převzatými ("A Taste Of
Honey", "Twist And Shout"...)
Následující rok přinesl tři hity "From Me To You", "She Loves You"
a "I Want To Hold Your Hand" a o Beatles se dozvěděl celý svět. "From Me To You"
zahájila nevídanou řadu 11 singlových jedniček v Británii, kterou přerušilo až
2. místo revoluční nahrávky "Penny Lane/Strawberry Fields Forever" v r. 1967.
Nasadili také z dnešního pohledu sebevražedné tempo ve vydávaní desek, "chrlili"
v průměru 2 ročně, aniž by tím utrpěla jejich kvalita. Kouzlu skupiny podlehla
brzy i Amerika, na koncertech rozvášněné fanynky křičely tolik, že Beatles ani
neslyšeli, co zpívají a hrají. Propukla obrovská, často až hysterická vlna
Beatlemánie, která trvala až do r. 1965. Tento úspěch otevřel brány invazi
britských kapel na americký trh - více než vřelého přijetí se tam dostalo i
Rolling Stones, Animals, Dave Clark Five nebo později The Who. Britská scéna tak
načas zastínila americké skupiny, které se vzchopili až po 2 letech nástupem The
Byrds, kteří účinně zkombinovali Dylanovu lyričnost a melodické mistrovství
Beatles.
Popularita Beatles se ještě vystupňovala po uvedení filmu A Hard Day's Night
(režie Richard Lester), ve kterém herecky zazářil Lennon a překvapivě také
Ringo. Přes ubohý děj zabral také Help! z r. 1965. Na film nezanevřeli Beatles
ani v pozdějších letech - ve vlastní režii natočili psychedelický výlet Magical
Mystery Tour (1967) a podíleli se také na podařené kreslené "pohádce" Yellow
Submarine režiséra George Dunninga a výtvarníka Heinze Edelmanna.
Při obrovském pracovním
nasazení stíhali ještě koncertovat po celém světě, což je však čím dál více
unavovalo, a tak v r. 1966, po vydání mistrovského alba Revolver s koncerty úplně přestali - zčásti kvůli
neustávající hysterii diváků a zčásti proto, že jejich čím dál složitější
skladby na pódiu ve čtyřčlenném obsazení prostě nešly zahrát. Další příčinou
mohla být neochota cestovat a podrobovat se neustále protidrogovým prohlídkám
(marihuanu a LSD začali užívat od roku 65) a také novinářská válka, kdy zejména
v USA většina komentátorů ostře odsoudila Lennonův nešťastný výrok o tom, že
"Beatles jsou teď populárnější než Ježíš Kristus" (uveřejnil jej 4.3.1966 deník
Evening Standard). O to víc se však mohli zaměřit na skládání a studiové
experimenty, které vyústily v zřejmě nejlepší desku všech dob - Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band (1967). Ještě předtím
přijal Lennon nabídku Richarda Lestera a zahrál si v jeho novém filmu,
protiválečné satiře z časů 2. sv. války How I Won The War. Z filmování si Lennon
kromě nové herecké zkušenosti přivezl i dobové drátěné brýle s kulatými
obroučkami, které následně vstoupily do historie jako "lennonky".
V následujících letech se
Beatles po hudební stránce stále rozvíjeli, příjimali podněty od nových mladších
skupin, ale také z východní kultury a náboženství. K tomu tíhl nejvíce Harrison,
který si opatřil i tradiční indický strunný nástroj sitar, který zdobí aranže
plno skladeb z tohoto období. Po obchodní stránce však takové úspěchy neměli.
27.8. 1967 zemřel na předávkování barbituráty Brian Epstein, čímž začal pozvolný
rozpad skupiny, byť si to zatím nikdo z nich neuvědomoval. Založili vlastní
nahrávací společnost Apple, na které začali vydávat jak své desky, tak nahrávky
mladých talentů, které se rozhodli podporovat. Hospodařili však více než
velkoryse a málem zkrachovali. Finanční záležitosti jejich firmy dal do pořádku
až Allen Klein v r. 1969.
V průběhu roku 1968 se Lennon sblížil s japonskou umělkyní Yoko Ono
a v březnu následujícího roku se na Gibraltaru vzali. Ostatním Beatlům však do
oka zrovna nepadla, a tak snášeli její stále častější přítomnost (účastnila se
dokonce i nahrávacích frekvencí) velmi nelibě. První polovina roku 1969 byla ve
znamení vichřice jménem Klein. S vervou se pustil do reorganizace společnosti
Apple Corps, většinu stávajících zaměstnanců propustil (a byli mezi nimi i
osobní přátelé Beatles) a do vedení dosadil své lidi. O svých obchodních
schopnostech však nenechal nikdo pochybovat - při tvrdých jednáních s EMI
zrevidoval stávající vydavatelskou smlouvu a výsledkem bylo zvýšení honorářů z
nových nahrávek o 50%, plus okamžité zvýšení tantiém za prodej starších desek o
28%. Jediným jeho ústupkem bylo právo EMI na vydávání libovolných reedic a
kompilací (díky tomu mohly v 70. letech vyjít dvojalba The
Beatles 1962-66, The Beatles 1967-70 a Rock'n'Roll Music). K duševní rovnováze členů skupiny také
nepřispěl neúspěch projektu Let It Be - album dosud
leželo v podobě 35 hodin neutříděných nahrávek u EMI a nikdo nevěděl, co s tím.
Šlo o to, že Lennon prosadil, aby se natáčelo co možná nejvíc živě, bez
dodatečných střihů a úprav - z toho důvodu se také nahrávání neúčastnil
osvědčený George Martin. Lennonovi ale projekt brzo přerostl přes hlavu a tak se
daly nahrávky k ledu (do konečné podoby je nakonec na Kleinův pokyn upravil Phil
Spector - a nutno říct, že ne zrovna šťastně).
V polovině roku se Beatles, přes
všechny rozmíšky a pohromy, které je pronásledovaly, odebrali ještě jednou do
studií EMI, aby zde natočili svoji labutí píseň - LP "Abbey Road" (byl to
McCartney, kterému se podařilo ostatní Beatles přesvědčit, Lennon byl zpočátku
proti). Na rozpory zapomněli a nechali se pohltit magií společné práce a
obnoveným tvůrčím elánem. Deska vyšla v říjnu, tři měsíce po začátku natáčení a
za podpory Kleinovy masivní kampaně lámala všechny rekordy - za první rok se jí
prodalo na tu dobu astronomických 5 milionů kusů. Přes tento úspěch se však
Beatles rychle rozešli každý za svou prací - Lennona zaměstnávala jeho skupina
Plastic Ono Band (už v září ji představil na rockovém festivalu v Torontu),
Ringo si zahrál ve filmu "The Magic Christian", Harrison připravoval materiál na
sólovou desku a McCartney se věnoval své novomanželce Lindě Eastman. Přestože se
Lennon snažil vydat svoji novou nahrávku "Cold Turkey" pod hlavičkou Beatles
(nakonec ji vydal sólově), bylo zřejmé, že o další spolupráci nemá zájem. Když
přišel McCartney s myšlenkou obnovit koncertní aktivitu skupiny několika
neohlášenými koncerty v malých klubech mimo Londýn, odbyl Lennon jeho nabídku
úsečnou větou: "S tím se jdi vycpat, já už Beatle nejsem!" Paul se snažil
protestovat: "Ale přirozeně že jseš..." "Nejsem!" vyjel John. "Nerozumíš mi? Je
to pryč! Pryč! Chci rozvod. Jako když jsem odešel od Cynthie! Jak ti to mám
jinak nacpat do tý tvý zatracený palice?" Na veřejnost se tahle hádka zatím
nedostala, ale na sklonku roku 1969 bylo přinejmenším Lennonovi a McCartneymu
jasné, že Beatles už fakticky neexistují.
Posledním hřebíčkem do rakve byl
Spectorův mix Let It Be. Když si McCartney poslechl
konečnou verzi desky, kterou Spector "vylepšil" ženskými sbory a smyčci, byl
zdrcen. Snažil se ještě zasáhnout a přes Kleina u Spectora intervenoval, ale
bylo již pozdě. Vyprovokován touto událostí, ohlásil McCartney 10. dubna 1970
novinářům, že Beatles opouští. Druhý den vyšel v New York Times pod titulkem
"McCartney se trhnul od Beatles" obsáhlý článek Alvina Shustera, v němž jsou
citována McCartneyho slova o příčinách jeho odchodu jako výsledku "osobních
rozdílů v názorech, odlišností v pohledu na obchod i hudbu". Článek končí
opatrnou, ale zřetelnou narážkou na podíl Yoko Ono: "Některé pověsti naznačují,
že pan McCartney a ostatní Beatles byli nešťastní z narůstajícího vlivu choti
pana Lennona a nebyli ochotni přijmout pátého Beatla."
LP Let It
Be vyšlo až v květnu, tedy "posmrtně". Je poněkud nevyrovnané, zřejmě
nejslabší ze všech alb Beatles (když nepočítám Yellow
Submarine), to ale ještě neznamená, že je výjimečně špatné. Dobrá
polovina skladeb je rozhodně nadprůměrných - vedle singlů "Get Back", "Let It
Be" a "The Long And Winding Road" zaujmou hlavně Lennonova "Dig A Pony" a
McCartneyho procítěné soulové číslo "I've Got A Feeling".
Co dělali členové Beatles po tomto
rozchodu, by nemělo být obsahem této stránky, přesto alespoň stručně: Lennon
pokračoval s Plastic Ono Band, s kterými v první polovině 70. let vydal 4
výborné desky (zbytek si můžete přečíst na Lennonově stránce), McCartney
nastoupil na komerčně mimořádně úspěšnou sólovou dráhu - na začátku 90. let se
jeho majetek odhadoval na 1 mld liber. Po výborných deskách na začátku 70. let
(Ram, Band On The Run,
...) však umělecké kvalita jeho produkce stále klesala, výjimkou je např. svěží
album Flaming Pie z roku 1994. George Harrison začal
pozoruhodně - v r. 1970 vydal výborné trojalbum All Things
Must Past (s hitem "My Sweet Lord"), které však již nepřekonal. V roce
1971 organizoval hvězdný dobročiný dvojkoncert "For Bangla Desh". Později
hostoval na řadě desek svých kolegů (Clapton, Dylan, Petty), věnoval se se
střídavými úspěchy také filmové produkci. Ringo Starr vydal na počátku 70. let 2
neuspokojivé kolekce starých evergreenů, pověst mu spravila až hitová deska
Ringo (1973), ale od té doby také zrovna
nezáří.
Poslední
aktivitou bývalých Beatles bylo vydání raritních rozhlasových nahrávek Live At The BBC (1994) následované již zmíněnou "Antologií"
- v roce 1996 vyšly postupně 3 2CD Anthology I, II, III, diskutabilní singly
"Free As A Bird" a "The Real Love" a šestidílné video "Anthology", které je z
celého projektu asi nejhodnotnější. Samotná alba obsahují rarity pro skalní
fanoušky a rockové odborníky (vedle nikdy nevydaných skladeb jde o nepoužité
verze známých hitů a také několik koncertních nahrávek). Plno nezasvěcených
zákazníků si tento komplet mylně kupovalo jako reprezentativní výběr nejlepších
nahrávek skupiny, tím jsou však jenom dvojalba The Beatles
1962-66 a The Beatles 1967-70, která všem
vřele doporučuji.
Historie Beatles je poměrně známá,
a proto jsem se zaměřil hlavně na jejich začátky a na pozadí rozpadu skupiny v
roce 1970. Od věci však není ani pozdější sólová kariéra Johna Lennona (byl
jediným Beatlem, který na svých sólových albech dosahoval stabilně umělecké
úrovně společných nahrávek), takže jsem sestavil i samostatnou stránku s jeho portrétem. Pro
podrobnější seznámení s nepochybně zajímavým příběhem legendy Beatles doporučuji
především vynikající biografii Antonína Matznera "Beatles: Výpověď o jedné
generaci" z r. 1987 (v r. 1998 vyšlo druhé vydání). Počátky Beatles sahají do roku
1957(!), kdy do Lennonovy středoškolské kapely Quarryman přišel McCartney,
hrající tehdy na kytaru a piáno. O rok později se přidal teprve patnáctiletý
Harrison, který s nimi začal vystupovat na školních večírcích a podobných akcích
a zapsali se do povědomí vznikající liverpoolské scény. Po vzoru amerických
r'n'r kapel si změnili název na John And The Moondogs, který potvrzoval
Lennonovo dominantní postavení (však byl také nejstarší). V té době přišli o
baskytaristu a na neobsazené místo přijali Lennonova spolužáka z výtvarné
fakulty Stuarta Sutcliffa. Ten se později stal autorem názvu The Silver Beetles
(podle skupiny Buddy Hollyho Crickets - cvrčci), který Lennon později upravil na
Beatles. Sestava se ustálila po příchodu bubeníka Peta Besta. V tomto pětičleném
obsazení obehrávali v Liverpoolu oblíbené skladby svých amerických vzorů Everly
Brothers, Presleyho, Chucka Berryho, Buddy Hollyho a dalších. V r. 1960 se jim podařilo vyjet do
Hamburku, kde hráli půl roku po obskurních nočních klubech v zábavné čtvrti
St.Pauli. Po návratu si sjednali angažmá v hudebním klubu Cavern, kde pravidelně
vystupovali, tříbili repertoár a získávali další příznivce. V r. 1961 vyjeli do
Hamburku podruhé, aby tam doprovázeli tehdy slavného britského rockera Tonny
Sheridana. Ten jim umožnil seznámit se také s nahrávací technikou (ještě dost
primitivní) a natočit několik skladeb včetně "My Bonnie". Tato nahrávka
zapříčinila, že se o Beatles začal zajímat Brian Epstein, v té době seriózní
vedoucí seriózní pobočky otcovy sitě prodejen desek s vážnou hudbou a jazzem.
Když se mladí zákazníci začali shánět po singlu "My Bonnie" (vyšel jen v
Německu), Epstein neváhal a šel si skupinu do "Jeskyně" poslechnout. Zalíbila se
mu jejich živelnost a vitalita a 24.1. 1962 se stal jejich manažerem s 25%
podílem z honorářů. To už s nimi nehrál Sutcliffe, který zůstal v Hamburku (o
rok později zemřel na mozkový nádor). Zastoupil ho McCartney, který se hladce
přeorientoval na baskytaru. Po roce usilovného shánění vydavatelské smlouvy
uspěl Epstein u malé značky Parlophone spadající do koncernu EMI. Řídil ji na
svůj věk ostřílený producent George Martin, který si Beatles poslechl a po
počátečním váhání s nimi podepsal smlouvu. Ještě předtím si však vymínil výměnu
Pete Besta, který podle něj nehrál na patřičné úrovni - tak se do Beatles dostal
Ringo Star (přišel z respektované liverpoolské skupiny Rory Storm And
Hurricanes).
První nahrávkou se stala "Love Me Do", kterou už složili Lennon s McCartneym,
ale při nahrávání jim musel Martin notně pomáhat. Po Epsteinově chytré kampani u
rozhlasových diskžokejů se skladba prosadila a na sklonku roku obsadila 17.
příčku britské hitparády. Po druhém singlu "Please Please Me" (po jehož natočení
Martin prorocky prohlásil "Chlapci, právě jste natočili svůj první No.1 hit")
následovala celá deska Please Please Me (nahraná za
jediný den!), na které se střídaly vlastní skladby (vedle zmíněných singlů např.
"I Saw Her Standing There" nebo "P.S. I Love You") s převzatými ("A Taste Of
Honey", "Twist And Shout"...) Následující rok přinesl tři hity "From Me To You", "She Loves You"
a "I Want To Hold Your Hand" a o Beatles se dozvěděl celý svět. "From Me To You"
zahájila nevídanou řadu 11 singlových jedniček v Británii, kterou přerušilo až
2. místo revoluční nahrávky "Penny Lane/Strawberry Fields Forever" v r. 1967.
Nasadili také z dnešního pohledu sebevražedné tempo ve vydávaní desek, "chrlili"
v průměru 2 ročně, aniž by tím utrpěla jejich kvalita. Kouzlu skupiny podlehla
brzy i Amerika, na koncertech rozvášněné fanynky křičely tolik, že Beatles ani
neslyšeli, co zpívají a hrají. Propukla obrovská, často až hysterická vlna
Beatlemánie, která trvala až do r. 1965. Tento úspěch otevřel brány invazi
britských kapel na americký trh - více než vřelého přijetí se tam dostalo i
Rolling Stones, Animals, Dave Clark Five nebo později The Who. Britská scéna tak
načas zastínila americké skupiny, které se vzchopili až po 2 letech nástupem The
Byrds, kteří účinně zkombinovali Dylanovu lyričnost a melodické mistrovství
Beatles.
Popularita Beatles se ještě vystupňovala po uvedení filmu A Hard Day's Night
(režie Richard Lester), ve kterém herecky zazářil Lennon a překvapivě také
Ringo. Přes ubohý děj zabral také Help! z r. 1965. Na film nezanevřeli Beatles
ani v pozdějších letech - ve vlastní režii natočili psychedelický výlet Magical
Mystery Tour (1967) a podíleli se také na podařené kreslené "pohádce" Yellow
Submarine režiséra George Dunninga a výtvarníka Heinze Edelmanna. Při obrovském pracovním
nasazení stíhali ještě koncertovat po celém světě, což je však čím dál více
unavovalo, a tak v r. 1966, po vydání mistrovského alba Revolver s koncerty úplně přestali - zčásti kvůli
neustávající hysterii diváků a zčásti proto, že jejich čím dál složitější
skladby na pódiu ve čtyřčlenném obsazení prostě nešly zahrát. Další příčinou
mohla být neochota cestovat a podrobovat se neustále protidrogovým prohlídkám
(marihuanu a LSD začali užívat od roku 65) a také novinářská válka, kdy zejména
v USA většina komentátorů ostře odsoudila Lennonův nešťastný výrok o tom, že
"Beatles jsou teď populárnější než Ježíš Kristus" (uveřejnil jej 4.3.1966 deník
Evening Standard). O to víc se však mohli zaměřit na skládání a studiové
experimenty, které vyústily v zřejmě nejlepší desku všech dob - Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band (1967). Ještě předtím
přijal Lennon nabídku Richarda Lestera a zahrál si v jeho novém filmu,
protiválečné satiře z časů 2. sv. války How I Won The War. Z filmování si Lennon
kromě nové herecké zkušenosti přivezl i dobové drátěné brýle s kulatými
obroučkami, které následně vstoupily do historie jako "lennonky". V následujících letech se
Beatles po hudební stránce stále rozvíjeli, příjimali podněty od nových mladších
skupin, ale také z východní kultury a náboženství. K tomu tíhl nejvíce Harrison,
který si opatřil i tradiční indický strunný nástroj sitar, který zdobí aranže
plno skladeb z tohoto období. Po obchodní stránce však takové úspěchy neměli.
27.8. 1967 zemřel na předávkování barbituráty Brian Epstein, čímž začal pozvolný
rozpad skupiny, byť si to zatím nikdo z nich neuvědomoval. Založili vlastní
nahrávací společnost Apple, na které začali vydávat jak své desky, tak nahrávky
mladých talentů, které se rozhodli podporovat. Hospodařili však více než
velkoryse a málem zkrachovali. Finanční záležitosti jejich firmy dal do pořádku
až Allen Klein v r. 1969. V průběhu roku 1968 se Lennon sblížil s japonskou umělkyní Yoko Ono
a v březnu následujícího roku se na Gibraltaru vzali. Ostatním Beatlům však do
oka zrovna nepadla, a tak snášeli její stále častější přítomnost (účastnila se
dokonce i nahrávacích frekvencí) velmi nelibě. První polovina roku 1969 byla ve
znamení vichřice jménem Klein. S vervou se pustil do reorganizace společnosti
Apple Corps, většinu stávajících zaměstnanců propustil (a byli mezi nimi i
osobní přátelé Beatles) a do vedení dosadil své lidi. O svých obchodních
schopnostech však nenechal nikdo pochybovat - při tvrdých jednáních s EMI
zrevidoval stávající vydavatelskou smlouvu a výsledkem bylo zvýšení honorářů z
nových nahrávek o 50%, plus okamžité zvýšení tantiém za prodej starších desek o
28%. Jediným jeho ústupkem bylo právo EMI na vydávání libovolných reedic a
kompilací (díky tomu mohly v 70. letech vyjít dvojalba The
Beatles 1962-66, The Beatles 1967-70 a Rock'n'Roll Music). K duševní rovnováze členů skupiny také
nepřispěl neúspěch projektu Let It Be - album dosud
leželo v podobě 35 hodin neutříděných nahrávek u EMI a nikdo nevěděl, co s tím.
Šlo o to, že Lennon prosadil, aby se natáčelo co možná nejvíc živě, bez
dodatečných střihů a úprav - z toho důvodu se také nahrávání neúčastnil
osvědčený George Martin. Lennonovi ale projekt brzo přerostl přes hlavu a tak se
daly nahrávky k ledu (do konečné podoby je nakonec na Kleinův pokyn upravil Phil
Spector - a nutno říct, že ne zrovna šťastně). V polovině roku se Beatles, přes
všechny rozmíšky a pohromy, které je pronásledovaly, odebrali ještě jednou do
studií EMI, aby zde natočili svoji labutí píseň - LP "Abbey Road" (byl to
McCartney, kterému se podařilo ostatní Beatles přesvědčit, Lennon byl zpočátku
proti). Na rozpory zapomněli a nechali se pohltit magií společné práce a
obnoveným tvůrčím elánem. Deska vyšla v říjnu, tři měsíce po začátku natáčení a
za podpory Kleinovy masivní kampaně lámala všechny rekordy - za první rok se jí
prodalo na tu dobu astronomických 5 milionů kusů. Přes tento úspěch se však
Beatles rychle rozešli každý za svou prací - Lennona zaměstnávala jeho skupina
Plastic Ono Band (už v září ji představil na rockovém festivalu v Torontu),
Ringo si zahrál ve filmu "The Magic Christian", Harrison připravoval materiál na
sólovou desku a McCartney se věnoval své novomanželce Lindě Eastman. Přestože se
Lennon snažil vydat svoji novou nahrávku "Cold Turkey" pod hlavičkou Beatles
(nakonec ji vydal sólově), bylo zřejmé, že o další spolupráci nemá zájem. Když
přišel McCartney s myšlenkou obnovit koncertní aktivitu skupiny několika
neohlášenými koncerty v malých klubech mimo Londýn, odbyl Lennon jeho nabídku
úsečnou větou: "S tím se jdi vycpat, já už Beatle nejsem!" Paul se snažil
protestovat: "Ale přirozeně že jseš..." "Nejsem!" vyjel John. "Nerozumíš mi? Je
to pryč! Pryč! Chci rozvod. Jako když jsem odešel od Cynthie! Jak ti to mám
jinak nacpat do tý tvý zatracený palice?" Na veřejnost se tahle hádka zatím
nedostala, ale na sklonku roku 1969 bylo přinejmenším Lennonovi a McCartneymu
jasné, že Beatles už fakticky neexistují. Posledním hřebíčkem do rakve byl
Spectorův mix Let It Be. Když si McCartney poslechl
konečnou verzi desky, kterou Spector "vylepšil" ženskými sbory a smyčci, byl
zdrcen. Snažil se ještě zasáhnout a přes Kleina u Spectora intervenoval, ale
bylo již pozdě. Vyprovokován touto událostí, ohlásil McCartney 10. dubna 1970
novinářům, že Beatles opouští. Druhý den vyšel v New York Times pod titulkem
"McCartney se trhnul od Beatles" obsáhlý článek Alvina Shustera, v němž jsou
citována McCartneyho slova o příčinách jeho odchodu jako výsledku "osobních
rozdílů v názorech, odlišností v pohledu na obchod i hudbu". Článek končí
opatrnou, ale zřetelnou narážkou na podíl Yoko Ono: "Některé pověsti naznačují,
že pan McCartney a ostatní Beatles byli nešťastní z narůstajícího vlivu choti
pana Lennona a nebyli ochotni přijmout pátého Beatla." LP Let It
Be vyšlo až v květnu, tedy "posmrtně". Je poněkud nevyrovnané, zřejmě
nejslabší ze všech alb Beatles (když nepočítám Yellow
Submarine), to ale ještě neznamená, že je výjimečně špatné. Dobrá
polovina skladeb je rozhodně nadprůměrných - vedle singlů "Get Back", "Let It
Be" a "The Long And Winding Road" zaujmou hlavně Lennonova "Dig A Pony" a
McCartneyho procítěné soulové číslo "I've Got A Feeling". Co dělali členové Beatles po tomto
rozchodu, by nemělo být obsahem této stránky, přesto alespoň stručně: Lennon
pokračoval s Plastic Ono Band, s kterými v první polovině 70. let vydal 4
výborné desky (zbytek si můžete přečíst na Lennonově stránce), McCartney
nastoupil na komerčně mimořádně úspěšnou sólovou dráhu - na začátku 90. let se
jeho majetek odhadoval na 1 mld liber. Po výborných deskách na začátku 70. let
(Ram, Band On The Run,
...) však umělecké kvalita jeho produkce stále klesala, výjimkou je např. svěží
album Flaming Pie z roku 1994. George Harrison začal
pozoruhodně - v r. 1970 vydal výborné trojalbum All Things
Must Past (s hitem "My Sweet Lord"), které však již nepřekonal. V roce
1971 organizoval hvězdný dobročiný dvojkoncert "For Bangla Desh". Později
hostoval na řadě desek svých kolegů (Clapton, Dylan, Petty), věnoval se se
střídavými úspěchy také filmové produkci. Ringo Starr vydal na počátku 70. let 2
neuspokojivé kolekce starých evergreenů, pověst mu spravila až hitová deska
Ringo (1973), ale od té doby také zrovna
nezáří. Poslední
aktivitou bývalých Beatles bylo vydání raritních rozhlasových nahrávek Live At The BBC (1994) následované již zmíněnou "Antologií"
- v roce 1996 vyšly postupně 3 2CD Anthology I, II, III, diskutabilní singly
"Free As A Bird" a "The Real Love" a šestidílné video "Anthology", které je z
celého projektu asi nejhodnotnější. Samotná alba obsahují rarity pro skalní
fanoušky a rockové odborníky (vedle nikdy nevydaných skladeb jde o nepoužité
verze známých hitů a také několik koncertních nahrávek). Plno nezasvěcených
zákazníků si tento komplet mylně kupovalo jako reprezentativní výběr nejlepších
nahrávek skupiny, tím jsou však jenom dvojalba The Beatles
1962-66 a The Beatles 1967-70, která všem
vřele doporučuji.