Jdi na obsah Jdi na menu
 


o kepele Beatles

21. 2. 2008
Beatles  jsou největší a nejvlivnější skupinou v historii populární hudby. Během pouhých 8 let společné činnosti stihli Lennon a McCartney složit některé z vůbec nejpamátnějších melodií 20. století. Stačí připomenout "Yesterday", "Michelle", "Hey Jude" nebo "Fool On The Hill". Také z komerčního hlediska nemají na světě konkurenci - celosvětový prodej nahrávek Beatles se odhaduje na neuvěřitelnou 1 miliardu kusů! Dalším ojedinělým rekordem je umístění pěti singlů na čele americké hitparády 31. března 1964 (na prvních pěti místech figurovaly "Can't Buy Me Love", "Twist And Shout", "She Loves You", "I Want To Hold Your Hand" a "Please Please Me"). Ve své kariéře pokládali jeden základní kámen rocku za druhým: prosadili model rockové skupiny bez dominantního zpěváka; už od začátku natáčeli celé desky a ne jen singly, jak tomu bylo dříve zvykem; do své hudby přetavovali podněty z ostatních žánrů i kultur; přestali hudbu chápat jako pouhou komerci; pouštěli se do experimentování s možnostmi nahrávacího studia; ovlivňovali své fanoušky i v oblékání a módě (a délce vlasů!); jako první začali koncertovat na obřích fotbalových stadionech, atd. atd.
    Historie Beatles je poměrně známá, a proto jsem se zaměřil hlavně na jejich začátky a na pozadí rozpadu skupiny v roce 1970. Od věci však není ani pozdější sólová kariéra Johna Lennona (byl jediným Beatlem, který na svých sólových albech dosahoval stabilně umělecké úrovně společných nahrávek), takže jsem sestavil i
samostatnou stránku s jeho portrétem. Pro podrobnější seznámení s nepochybně zajímavým příběhem legendy Beatles doporučuji především vynikající biografii Antonína Matznera "Beatles: Výpověď o jedné generaci" z r. 1987 (v r. 1998 vyšlo druhé vydání).
    Počátky Beatles sahají do roku 1957(!), kdy do Lennonovy středoškolské kapely Quarryman přišel McCartney, hrající tehdy na kytaru a piáno. O rok později se přidal teprve patnáctiletý Harrison, který s nimi začal vystupovat na školních večírcích a podobných akcích a zapsali se do povědomí vznikající liverpoolské scény. Po vzoru amerických r'n'r kapel si změnili název na John And The Moondogs, který potvrzoval Lennonovo dominantní postavení (však byl také nejstarší). V té době přišli o baskytaristu a na neobsazené místo přijali Lennonova spolužáka z výtvarné fakulty Stuarta Sutcliffa. Ten se později stal autorem názvu The Silver Beetles (podle skupiny Buddy Hollyho Crickets - cvrčci), který Lennon později upravil na Beatles. Sestava se ustálila po příchodu bubeníka Peta Besta. V tomto pětičleném obsazení obehrávali v Liverpoolu oblíbené skladby svých amerických vzorů Everly Brothers, Presleyho, Chucka Berryho, Buddy Hollyho a dalších.
    V r. 1960 se jim podařilo vyjet do Hamburku, kde hráli půl roku po obskurních nočních klubech v zábavné čtvrti St.Pauli. Po návratu si sjednali angažmá v hudebním klubu Cavern, kde pravidelně vystupovali, tříbili repertoár a získávali další příznivce. V r. 1961 vyjeli do Hamburku podruhé, aby tam doprovázeli tehdy slavného britského rockera Tonny Sheridana. Ten jim umožnil seznámit se také s nahrávací technikou (ještě dost primitivní) a natočit několik skladeb včetně "My Bonnie". Tato nahrávka zapříčinila, že se o Beatles začal zajímat Brian Epstein, v té době seriózní vedoucí seriózní pobočky otcovy sitě prodejen desek s vážnou hudbou a jazzem. Když se mladí zákazníci začali shánět po singlu "My Bonnie" (vyšel jen v Německu), Epstein neváhal a šel si skupinu do "Jeskyně" poslechnout. Zalíbila se mu jejich živelnost a vitalita a 24.1. 1962 se stal jejich manažerem s 25% podílem z honorářů. To už s nimi nehrál Sutcliffe, který zůstal v Hamburku (o rok později zemřel na mozkový nádor). Zastoupil ho McCartney, který se hladce přeorientoval na baskytaru. Po roce usilovného shánění vydavatelské smlouvy uspěl Epstein u malé značky Parlophone spadající do koncernu EMI. Řídil ji na svůj věk ostřílený producent George Martin, který si Beatles poslechl a po počátečním váhání s nimi podepsal smlouvu. Ještě předtím si však vymínil výměnu Pete Besta, který podle něj nehrál na patřičné úrovni - tak se do Beatles dostal Ringo Star (přišel z respektované liverpoolské skupiny Rory Storm And Hurricanes).
    První nahrávkou se stala "Love Me Do", kterou už složili Lennon s McCartneym, ale při nahrávání jim musel Martin notně pomáhat. Po Epsteinově chytré kampani u rozhlasových diskžokejů se skladba prosadila a na sklonku roku obsadila 17. příčku britské hitparády. Po druhém singlu "Please Please Me" (po jehož natočení Martin prorocky prohlásil "Chlapci, právě jste natočili svůj první No.1 hit") následovala celá deska Please Please Me (nahraná za jediný den!), na které se střídaly vlastní skladby (vedle zmíněných singlů např. "I Saw Her Standing There" nebo "P.S. I Love You") s převzatými ("A Taste Of Honey", "Twist And Shout"...)
    Následující rok přinesl tři hity "From Me To You", "She Loves You" a "I Want To Hold Your Hand" a o Beatles se dozvěděl celý svět. "From Me To You" zahájila nevídanou řadu 11 singlových jedniček v Británii, kterou přerušilo až 2. místo revoluční nahrávky "Penny Lane/Strawberry Fields Forever" v r. 1967. Nasadili také z dnešního pohledu sebevražedné tempo ve vydávaní desek, "chrlili" v průměru 2 ročně, aniž by tím utrpěla jejich kvalita. Kouzlu skupiny podlehla brzy i Amerika, na koncertech rozvášněné fanynky křičely tolik, že Beatles ani neslyšeli, co zpívají a hrají. Propukla obrovská, často až hysterická vlna Beatlemánie, která trvala až do r. 1965. Tento úspěch otevřel brány invazi britských kapel na americký trh - více než vřelého přijetí se tam dostalo i Rolling Stones, Animals, Dave Clark Five nebo později The Who. Britská scéna tak načas zastínila americké skupiny, které se vzchopili až po 2 letech nástupem The Byrds, kteří účinně zkombinovali Dylanovu lyričnost a melodické mistrovství Beatles.
    Popularita Beatles se ještě vystupňovala po uvedení filmu A Hard Day's Night (režie Richard Lester), ve kterém herecky zazářil Lennon a překvapivě také Ringo. Přes ubohý děj zabral také Help! z r. 1965. Na film nezanevřeli Beatles ani v pozdějších letech - ve vlastní režii natočili psychedelický výlet Magical Mystery Tour (1967) a podíleli se také na podařené kreslené "pohádce" Yellow Submarine režiséra George Dunninga a výtvarníka Heinze Edelmanna.
    Při obrovském pracovním nasazení stíhali ještě koncertovat po celém světě, což je však čím dál více unavovalo, a tak v r. 1966, po vydání mistrovského alba Revolver s koncerty úplně přestali - zčásti kvůli neustávající hysterii diváků a zčásti proto, že jejich čím dál složitější skladby na pódiu ve čtyřčlenném obsazení prostě nešly zahrát. Další příčinou mohla být neochota cestovat a podrobovat se neustále protidrogovým prohlídkám (marihuanu a LSD začali užívat od roku 65) a také novinářská válka, kdy zejména v USA většina komentátorů ostře odsoudila Lennonův nešťastný výrok o tom, že "Beatles jsou teď populárnější než Ježíš Kristus" (uveřejnil jej 4.3.1966 deník Evening Standard). O to víc se však mohli zaměřit na skládání a studiové experimenty, které vyústily v zřejmě nejlepší desku všech dob - Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band (1967). Ještě předtím přijal Lennon nabídku Richarda Lestera a zahrál si v jeho novém filmu, protiválečné satiře z časů 2. sv. války How I Won The War. Z filmování si Lennon kromě nové herecké zkušenosti přivezl i dobové drátěné brýle s kulatými obroučkami, které následně vstoupily do historie jako "lennonky".
    V následujících letech se Beatles po hudební stránce stále rozvíjeli, příjimali podněty od nových mladších skupin, ale také z východní kultury a náboženství. K tomu tíhl nejvíce Harrison, který si opatřil i tradiční indický strunný nástroj sitar, který zdobí aranže plno skladeb z tohoto období. Po obchodní stránce však takové úspěchy neměli. 27.8. 1967 zemřel na předávkování barbituráty Brian Epstein, čímž začal pozvolný rozpad skupiny, byť si to zatím nikdo z nich neuvědomoval. Založili vlastní nahrávací společnost Apple, na které začali vydávat jak své desky, tak nahrávky mladých talentů, které se rozhodli podporovat. Hospodařili však více než velkoryse a málem zkrachovali. Finanční záležitosti jejich firmy dal do pořádku až Allen Klein v r. 1969.
    V průběhu roku 1968 se Lennon sblížil s japonskou umělkyní Yoko Ono a v březnu následujícího roku se na Gibraltaru vzali. Ostatním Beatlům však do oka zrovna nepadla, a tak snášeli její stále častější přítomnost (účastnila se dokonce i nahrávacích frekvencí) velmi nelibě. První polovina roku 1969 byla ve znamení vichřice jménem Klein. S vervou se pustil do reorganizace společnosti Apple Corps, většinu stávajících zaměstnanců propustil (a byli mezi nimi i osobní přátelé Beatles) a do vedení dosadil své lidi. O svých obchodních schopnostech však nenechal nikdo pochybovat - při tvrdých jednáních s EMI zrevidoval stávající vydavatelskou smlouvu a výsledkem bylo zvýšení honorářů z nových nahrávek o 50%, plus okamžité zvýšení tantiém za prodej starších desek o 28%. Jediným jeho ústupkem bylo právo EMI na vydávání libovolných reedic a kompilací (díky tomu mohly v 70. letech vyjít dvojalba The Beatles 1962-66, The Beatles 1967-70 a Rock'n'Roll Music). K duševní rovnováze členů skupiny také nepřispěl neúspěch projektu Let It Be - album dosud leželo v podobě 35 hodin neutříděných nahrávek u EMI a nikdo nevěděl, co s tím. Šlo o to, že Lennon prosadil, aby se natáčelo co možná nejvíc živě, bez dodatečných střihů a úprav - z toho důvodu se také nahrávání neúčastnil osvědčený George Martin. Lennonovi ale projekt brzo přerostl přes hlavu a tak se daly nahrávky k ledu (do konečné podoby je nakonec na Kleinův pokyn upravil Phil Spector - a nutno říct, že ne zrovna šťastně).
    V polovině roku se Beatles, přes všechny rozmíšky a pohromy, které je pronásledovaly, odebrali ještě jednou do studií EMI, aby zde natočili svoji labutí píseň - LP "Abbey Road" (byl to McCartney, kterému se podařilo ostatní Beatles přesvědčit, Lennon byl zpočátku proti). Na rozpory zapomněli a nechali se pohltit magií společné práce a obnoveným tvůrčím elánem. Deska vyšla v říjnu, tři měsíce po začátku natáčení a za podpory Kleinovy masivní kampaně lámala všechny rekordy - za první rok se jí prodalo na tu dobu astronomických 5 milionů kusů. Přes tento úspěch se však Beatles rychle rozešli každý za svou prací - Lennona zaměstnávala jeho skupina Plastic Ono Band (už v září ji představil na rockovém festivalu v Torontu), Ringo si zahrál ve filmu "The Magic Christian", Harrison připravoval materiál na sólovou desku a McCartney se věnoval své novomanželce Lindě Eastman. Přestože se Lennon snažil vydat svoji novou nahrávku "Cold Turkey" pod hlavičkou Beatles (nakonec ji vydal sólově), bylo zřejmé, že o další spolupráci nemá zájem. Když přišel McCartney s myšlenkou obnovit koncertní aktivitu skupiny několika neohlášenými koncerty v malých klubech mimo Londýn, odbyl Lennon jeho nabídku úsečnou větou: "S tím se jdi vycpat, já už Beatle nejsem!" Paul se snažil protestovat: "Ale přirozeně že jseš..." "Nejsem!" vyjel John. "Nerozumíš mi? Je to pryč! Pryč! Chci rozvod. Jako když jsem odešel od Cynthie! Jak ti to mám jinak nacpat do tý tvý zatracený palice?" Na veřejnost se tahle hádka zatím nedostala, ale na sklonku roku 1969 bylo přinejmenším Lennonovi a McCartneymu jasné, že Beatles už fakticky neexistují.
    Posledním hřebíčkem do rakve byl Spectorův mix Let It Be. Když si McCartney poslechl konečnou verzi desky, kterou Spector "vylepšil" ženskými sbory a smyčci, byl zdrcen. Snažil se ještě zasáhnout a přes Kleina u Spectora intervenoval, ale bylo již pozdě. Vyprovokován touto událostí, ohlásil McCartney 10. dubna 1970 novinářům, že Beatles opouští. Druhý den vyšel v New York Times pod titulkem "McCartney se trhnul od Beatles" obsáhlý článek Alvina Shustera, v němž jsou citována McCartneyho slova o příčinách jeho odchodu jako výsledku "osobních rozdílů v názorech, odlišností v pohledu na obchod i hudbu". Článek končí opatrnou, ale zřetelnou narážkou na podíl Yoko Ono: "Některé pověsti naznačují, že pan McCartney a ostatní Beatles byli nešťastní z narůstajícího vlivu choti pana Lennona a nebyli ochotni přijmout pátého Beatla."
    LP Let It Be vyšlo až v květnu, tedy "posmrtně". Je poněkud nevyrovnané, zřejmě nejslabší ze všech alb Beatles (když nepočítám Yellow Submarine), to ale ještě neznamená, že je výjimečně špatné. Dobrá polovina skladeb je rozhodně nadprůměrných - vedle singlů "Get Back", "Let It Be" a "The Long And Winding Road" zaujmou hlavně Lennonova "Dig A Pony" a McCartneyho procítěné soulové číslo "I've Got A Feeling".
    Co dělali členové Beatles po tomto rozchodu, by nemělo být obsahem této stránky, přesto alespoň stručně: Lennon pokračoval s Plastic Ono Band, s kterými v první polovině 70. let vydal 4 výborné desky (zbytek si můžete přečíst na Lennonově stránce), McCartney nastoupil na komerčně mimořádně úspěšnou sólovou dráhu - na začátku 90. let se jeho majetek odhadoval na 1 mld liber. Po výborných deskách na začátku 70. let (Ram, Band On The Run, ...) však umělecké kvalita jeho produkce stále klesala, výjimkou je např. svěží album Flaming Pie z roku 1994. George Harrison začal pozoruhodně - v r. 1970 vydal výborné trojalbum All Things Must Past (s hitem "My Sweet Lord"), které však již nepřekonal. V roce 1971 organizoval hvězdný dobročiný dvojkoncert "For Bangla Desh". Později hostoval na řadě desek svých kolegů (Clapton, Dylan, Petty), věnoval se se střídavými úspěchy také filmové produkci. Ringo Starr vydal na počátku 70. let 2 neuspokojivé kolekce starých evergreenů, pověst mu spravila až hitová deska Ringo (1973), ale od té doby také zrovna nezáří.
    Poslední aktivitou bývalých Beatles bylo vydání raritních rozhlasových nahrávek Live At The BBC (1994) následované již zmíněnou "Antologií" - v roce 1996 vyšly postupně 3 2CD Anthology I, II, III, diskutabilní singly "Free As A Bird" a "The Real Love" a šestidílné video "Anthology", které je z celého projektu asi nejhodnotnější. Samotná alba obsahují rarity pro skalní fanoušky a rockové odborníky (vedle nikdy nevydaných skladeb jde o nepoužité verze známých hitů a také několik koncertních nahrávek). Plno nezasvěcených zákazníků si tento komplet mylně kupovalo jako reprezentativní výběr nejlepších nahrávek skupiny, tím jsou však jenom dvojalba The Beatles 1962-66 a The Beatles 1967-70, která všem vřele doporučuji.